IBOGA
Iboga mi změnila život. Ale nejdřív mi ho zachránila. A nemyslím to obrazně, ale doslova..
Lidé, kteří si ibogu dali, zpravidla popisují, že se jednalo o jeden z nejintenzivnějších zážitků v jejich životě. Že jedna terapie s ibogou jim pomohla dostat se ke kořenům jejich problémů víc, než léta strávená chozením na psychoterapie.
Že jim pomohla najít pocit štěstí, který tak dlouho hledali. Že díky iboze získali sílu změnit ve svém životě věci, na které před tím neměli odvahu. Že nalezli ztracené sebevědomí a lásku. Především sami k sobě😊
Přečtěte si můj příběh a třeba v něm najdete i kousek sebe❤️
1. Heroin
Ahoj, jsem Honza a celý svůj život jsem bojoval se závislostí. V 17 letech jsem si poprvé „šlehnul“ Heroin a bylo rozhodnuto. Zážitek to byl pro mě natolik silný, že přehlušil vše, na co jsem byl doposud zvyklý. Bylo mi krásně, nepopsatelně krásně. Po celém těle se mi rozlilo teplo, připadal jsem si, že se vznáším pár centimetrů nad zemí. Přestal jsem vnímat strasti svého fyzického těla, únavu, bolest, hlad, žízeň.. Ale co teprve moje psychika! Všechny nepříjemné myšlenky, všechny křivdy z dětství, nevydařené vztahy, hádky s rodiči, problémy ve škole, prostě veškerá životní „příkoří“ a vše nepříjemné, co jsem si až doposud nosil v hlavě, byly rázem pryč. Existovalo jen tady a teď. Čistá hlava. Příval sebevědomí, které jsem doposud nepoznal. Nic není problém. Neexistuje nic, co bych nezvládl.
Prostě každý, kdo má podobnou zkušenost ví, že není lehké takové síle odolat. A navíc jsme jen lidé. Zranění. Toužící po lásce. Po klidu. Po fungující rodině. Po tom, aby se rodiče nehádali. Někdy i neprali. Aby se v jejich rukách už nikdy neobjevil nůž. Po tom všem, aby váš táta nepil. A vy z něho celé dětství neměli obrovský strach… Heroin vám podá svou spanilou ruku a vy v ní všechno toto naleznete. Alespoň ze začátku. Postupně se ale stává z Heroinu váš velký Učitel. Naučí vás prožívat bolest. Konečně začnete chápat význam tohoto slova. Abstinenční příznaky od opiátů jsou velice velice nepříjemné. Nakonec je zvládnete. Nic jiného vám stejně nezbývá. Ale jen proto, abyste je prožívali znovu a znovu. A zase. Už z nich vlastně skoro ani nevycházíte: dáte si heroin, pár hodin je vám dobře a pak pomalu ale jistě přichází absťák. Začnete z něj mít obrovský, nepopsatelný strach. Začne se vám o něm zdát. Probouzíte se několikrát uprostřed noci a znovu a znovu se ubezpečujete, že máte ještě trochu heráku na ráno. Je to strach dosud nepoznaný. Strach, že ráno nedokážete vstát z postele a nezvládnete sehnat matroš. Že vám dojdou peníze. Že nebudete mít na další dávku. Většinou začínáte okrádat své nejbližší, postupem doby si pak každý nachází svůj způsob. Prodáváte své věci a je vám úplně jedno, jaký k nim máte citový vztah. Prodáváte je pod cenou, peníze potřebujete rychle. Kradete v obchodech a zboží pak prodáváte na ulici a nebo si najdete své odběratele, kteří si pak u vás už “objednávají” konkrétní věci. Vykrádáte auta. Byty. Prodáváte své tělo.. Heroin potřebujete tak silně, že jste ochotni udělat cokoli. V hlavě střádáte plány, jak někoho přepadnete, vykradete banku… Strach z abstinenčních příznaků je obrovský. Ale fyzické abstinenční příznaky od heroinu pro mě nebyly ničím s porovnáním s těmi psychickými. Když vám droga vyprchá z těla a vy najednou zjistíte, co se děje. Jak žijete. Rozhlédnete se po svém holobytě (v případě, že ho ještě máte), podíváte se na své vyhublé, rozpíchané ruce. A v krvi už nemáte nic, co by vám “zlepšilo” náladu. Představte si svoji nejhorší kocovinu v životě a vynásobte si ji 100x. Pak se možná dostanete na polovinu toho, jak absťák od heroinu vypadá. Deprese, která na vás padne, je obrovská a nepopsatelná. Máte pocit, jako kdyby vám zrovna umřeli rodiče. Těžko se to popisuje. Ta psychická bolest je tak velká, že ji vnímáte i fyzicky. Nikdy jsem netušil, že deprese tak bolí. Nedá se ničím zmírnit, nic na ní nefunguje. Cítíte obrovskou lítost. Ale nelitujete sebe. Je vám líto vašeho okolí, protože si uvědomujete, co všechno svým braním svým blízkým způsobujte. Ty výčitky se nedají k ničemu přirovnat. Cítíte celou svou osobností, tělem i srdcem, že jste ten nejhorší člověk v celém Vesmíru. A do toho pomalu přichází absťáček fyzického těla (horečka, křeče, zvracení..) Jediné, co pomůže, je Heroin. Nemyslíte na nic jiného, jen na ten pocit, jaká nastane úleva, když si ho dáte. Jsou vám jasné všechny příčiny i důsledky, ale ta touha je tak silná, že se nevyrovná ničemu, co jsem kdy zažil. Dáte si ho a je vám dobře. Co na tom, že heroin už vám nic nedává. Teď už ho jenom berete, aby vás dostal do “normálu”. Abyste zahnali abstinenční příznaky. Pryč jsou ty chvíle, kdy vám po něm bylo hezky. Teď už ho berete, abyste mohli fungovat. Abyste se mohli hýbat. Chodit. Mluvit. Udržuje vás při životě. To vše trvá několik hodin. A pak zas pomalu, ale o to jistěji, přichází absťák. Stále a znovu dokola. Není to život, je to přežívání. Bolestivé, plné strachu, ale i nenávisti vůči celému světu. Protože kdyby byl svět v pořádku, nikdy byste do toho nespadli.. Jste odporní sami sobě. Nejraději byste nebyli. Pomalu ale jistě se začínají vkrádat myšlenky na sebevraždu. Poprvé jsem spolykal prášky asi po 3 letech na heroinu. Neměl jsem už peníze, všechno jsem už prodal. Neměl jsem sílu další shánět. Neměl jsem si už kam píchat, ruce byly jeden velký bolák. Neměl jsem už naději. Sílu. Chuť žít. Život se pro mě stal už jen jednou velkou bolestí, depresí, utrpením. Navíc jsem po aplikaci heroinu už vůbec nic necítil. Musel jsem si ho píchat každou hodinu a stejně mě hodil do normálu jen na pár minut a pak mi bylo zas zle. Pícháte si ho pak do třísel, do žil na nohou, do krku, jen abyste našli ještě nějaké volné místo a nerozpíchanou žílu. A když takové místo nakonec s velkou úlevou najdete a šlehnete si, necítíte už vůbec nic. Jako kdybyste si střelili jen inzulínku plnou vody.. Z absťáku vás už paradoxně nedostává ani heroin.
Napsal jsem dopis na rozloučenou, omlouval se v něm rodičům a hlavně mámě a psal, že tohle je pro mě lepší, že se mi konečně uleví, tak ať nejsou smutní.
Ovšem jak už to tak v životě chodí, vztah mezi matkou a synem je něco, co se vymyká lidskému rozumu. Propojení, které mezi námi bylo (a které je mezi každým rodičem a jeho dítětem) způsobilo, že v okamžiku, kdy jsem dopis začal psát, moje máma už byla na cestě ke mně do bytu. Když zjistila, že mám klíče v zámku a nemůže se ke mně dostat, zalarmovala sanitku a policii, ti vyrazili dveře a záchranáři mě začali oživovat, protože už mi skoro netlouklo srdce. A nakonec se jim to povedlo.
Moje mamka toho všeho byla svědkem. Jak jí při tom asi bylo není třeba popisovat… To probrání se po nevydařeném pokusu o sebevraždu nikomu nepřeji. Ten pocit se nedá popsat. Výčitky. Bolest. Absťák. A hlavně strach. Strach z toho, co bude dál. Po stabilizování mého stavu mě jako sebevraha odvezli do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde jsem byl hned přeložen na oddělení zabývající se léčbou závislostí. Tak začala má první léčba. Hned od prvního dne jsem byl na detoxu, kde jsem měl vyabstinovat z nejhoršího. Abstinence byla pro mě utrpením – s čistou hlavou jsem si teď plně uvědomoval, jak žiju, co jsem udělal, kde jsem… To probuzení a uvědomění si skutečnosti se nedalo zvládnout jinak, než… Asi třetí den jsem podepsal revers a rovnou z Bohnic jsem si jel koupit. Nic jiného už jsem ani neznal. Byl jsem tak navyklý na tenhle způsob života, že mi to přišlo jako naprosto logické. Navíc si tělo za těch pár dní dní trošku odpočinulo (tedy alespoň od Heroinu) a mně stačili menší dávky, které mě, alespoň prvních pár dní, uspokojovaly a hlavně zaháněly všechny ty myšlenky, výčitky a strachy v mé hlavě. Celý příběh se opakoval. Jen s tím rozdílem, že trval daleko daleko kratší dobu. Chvíli jsem bral (nějak jsem opět vymyslel, jak se dostat k penězům), ale opět nastala chvíle, kdy mi už i přes braní (resp. díky braní) Heroinu bylo tak zle, že jsem se rozhodl opět pro sebevraždu. Tentokrát jsem si to chtěl pojistit, proto jsem se rozhodl se netrávit doma, ale odejít někam, kde mě jen tak někdo nenajde. Ideálně někde venku a protože byla zima a zrovna dost mrzlo, říkal jsem si, že když spolykám prášky a usnu, mohl bych navíc i umrznout. A ještě jsem si k opravdu velkému množství rohypnolů (prášky na spaní, které už se teď, myslím, nevyrábějí) přibalil i lahev vodky, abych znásobil jejich účinek a měl už opravdu jistotu. A klid, jak jsem si myslel. Jelikož jsem začal tou lahví vodky, nedojel jsem někam do lesa za Prahu, ale jen na Petřín. Ale i tak ideál. V noci tam nikdo, kdo by mě mohl zachránit, nebude, takže jsem zalezl někam do křoví, co nejdál od cesty, spolykal všechny prášky (a že jich bylo), zapil zbytkem vodky, schoulil se do klubíčka a šel spát…
Další co si pamatuji, je jak do mě hadičkou (spíš hadicí), která mi vedla do žaludku, pumpují slanou vodu a já ji zvracím. Byl jsem v nemocnici Pod Petřínem na jednotce intenzivní péče. Nějakým neuvěřitelným zázrakem jsem i tentokrát přežil. Probudíte se. Čouhají z vás různé hadičky a slyšíte, jak vám přístroje měří srdeční tep… Druhý den se na mě přišel podívat starší manželský pár. To oni mě našli. Šli z kostela a rozhodli se, že tentokrát to domů vezmou přes Petřín. Našli mě ležícího na zemi a nešel jsem prý probudit, tak zavolali sanitku. Setkání to bylo dojemné. I když popravdě, v tu dobu bych raději nežil.
Následovaly klasicky Bohnice, revers, Heroin… Ten kdo zažil ví, ten kdo ne, nikdy nepochopí. Ale vyskočit ze závislosti, z toho věčného kolotoče, se snaží asi každý uživatel. Já to zkoušel v podstatě pokaždé, co jsem si dal svoji dávku na zahnání absťáku. Měl jsem pak chvíli relativně čistou hlavu a střádal plány. Kolik psaníček s herákem jsem spláchl do záchodu! Tahle dávka, kterou jsem si teď dal, je poslední! Ale nebyla:-)Je to obrovská síla, touha po droze, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal. Z té doby si toho moc nepamatuji. Útržky.
Jsem ve svém bytě. Nic už v něm nemám. Jen holé zdi a postel. A kýbl, na kterém sedím a kam chodím na záchod, protože voda už mi dlouho neteče. Je mi špatně, takže většinu času trávím na něm. Je mi zima. Brečím, protože už nemám vůbec nic, co bych mohl prodat. Nemám ani sílu odejít z bytu a sehnat prachy. A je mi hůř a hůř…
Jsem v metru na Muzeu, na záchodcích a právě jsem si koupil dávku, kterou si potřebuju co nejdříve šlehnout. Ale nemám vodu na rozpuštění Heroinu a nemůžu z kabinky, protože u umyvadel pořád někdo je. A tak si nabírám do injekční stříkačky vodu ze záchodové mísy, na lžičce si rozpouštím Heroin a pak už jen hledám vhodnou žílu…
Dostávám od majitele bytu, kde bydlím, odstupné za to, že se vystěhuji. 300 tis. Před čtvrt stoletím to byla fůra peněz a splněný sen každého feťáka. Nějak se o tom ale dozvěděl můj táta a na předání peněz přichází také. S pistolí v ruce mi bere balíček bankovek a já nemůžu nic dělat. Několikrát pak zvoním u něj doma, prosím, škemrám a vyhrožuju, že když mi moje peníze nevrátí, zabiju se. Otec je ale pevný jak skála. Jsem v takovém stavu, že běžím do stanice na Národní třídě a čekám, až přijede metro, abych pod něj mohl skočit. Ale zároveň mám taky obrovský strach..
Své tehdejší přítelkyni vpravuji do žíly heroin, ale nejspíš neodhaduji množství a ta okamžitě padá na zem a ztrácí vědomí. Volám sanitku a jedeme společně do Vinohradské nemocnice, kde ji vzkřísí a po půl hodině už po svých odcházíme…
Je zima a jsem na léčení v Plzni, ale mám takové chutě, že podávám revers. Jenže bydlím u rodičů, takže volám domů. Telefon zvedne táta a říká, že jestli nechci zůstat v léčebně, domů ať se nevracím. Ať spím klidně někde na poli a ať tam i umrznu..
Jsem na detoxu v Ústí nad Labem, spolu s dalšími 3 kluky. Jeden z nich (Jakub) má takové chutě, že do mě pořád hučí, ať společně odejdeme. Nedá mu takovou práci mě přemluvit a dáváme revers. Jdeme do nejbližšího obchoďáku „vydělat“ prachy, ale nepodaří se nám ukradené zboží pronést přes pokladny. Zaměstnanci obchodu utíkají za námi a nepomáhá ani, když na ně Kuba vytahuje injekční stříkačku a křičí, že má AIDS. Jsem na policejní stanici připoutaný želízky k topení a čekám, co bude…
Jdu na návštěvu k babičce a tajně ji z peněženky beru peníze. Ta pak volá domů a otec mě vyhazuje z bytu. Jelikož vše probíhá rychle, nestihl jsem se ani pořádně obléct. Je leden. Zvoním na něj ještě a říkám mu, ať neblázní, že venku mrzne a nemám kam jít. Na to mi hází z okna svetr a dál se se mnou nebaví. Žiju pak chvíli na ulici…
Nějakým zázrakem jsem sehnal větší množství peněz a jdu si okamžitě koupit. Jsem v dobrém rozmaru a tak, když potkávám dva „známé“ na absťáku, předávám jim svoje psaníčko, ať si v klidu odsypou. Ti ale hned utečou i s mojí dávkou. Jsem trochu rozladěný, ale jsem při penězích. Kupuji si další dávku a jelikož je to asi nový matroš, dávám si víc, než je zdrávo. Přešlehnu se a padám v bezvědomí k zemi. Nic si nepamatuji. Jen to, že se probouzím ve staré známé nemocnici Pod Petřínem. Rozhlédnu se a na vedlejší posteli spí známý, který mi dnes utekl s dávkou Heroinu. Zdá se mi, že nedýchá. Přivolávám proto sestru a ta spustí poplach. Dostává injekci proti zástavě dechu. Za chvíli se „kolega“ probírá a všichni z toho máme upřímnou radost…
Jdu si koupit do Kaprovy ulice matroš. Vše probíhá v klidu a za chvilku držím v ruce vytoužené psaníčko. Než se ale stačím rozhlédnout, přichází ke mně jiná smažka, o hlavu větší než já. Dostávám bombu mezi oči, psaníčko si bere a v klidu odchází. Dnes už žádné další peníze neseženu, takže jdu domů a vím, že mi bude zle…
Vracím se odněkud už bůhví z kolikátého léčení zpět do Prahy, ale domů k rodičům nemůžu, táta by mě okamžitě vyhodil. Jenže je tu máma:-) Je zima a po pár dnech na ulici mi dává klíče od bytu svého tehdejšího přítele, abych se mohl alespoň vysprchovat a na chvíli se vyspat. Když se pak oba dva vracejí po noční z práce, odměnou za jejich laskavost jim je totálně vybílený byt, kde nezůstalo nic, co nešlo odnést do zastavárny…
Kupuju si matroš, mám velkej absťák a potřebuju si opravdu dát. Nedočkavě rozdělávám psaníčko a sypu na lžičku. Ale nezdá se mi, má trochu jinou barvu a jsou v něm i drobné kamínky. Ochutnávám prstem. Není hořký. Je naprosto bez chuti. Je to nadrolená omítka… Ale jsem tak v prdeli, že si ji stejně na lžičce uvařím a šlehnu si ji. Co kdyby v ní přece jen trochu heroinu bylo…?
Jsem v prdeli. Žiju na ulici. Je mi zima. Mám absťák. Už na to prostě dál nemám. Jedu metrem na Vyšehrad a přelézám na Nuselském mostě plot. Jde to ztuha, ale touha zemřít mi dodává sílu. Sedím na plotě a koukám na tu výšku. Okolo projíždějící auta na mě troubí. Ta výška má v sobě opravdu velkou sílu, ale já už nemám co ztratit. Za chvíli přijíždí sanitka a požárníci. Kluci záchranáři mě přemlouvají, ať s nima jdu raději na pivo a vyseru se na to. Z té výšky se mi točí hlava. Stačí se jen pustit plotu…
Jsem na léčení v Opavě. Nejblíže tam mám ke Kubovi, Jirkovi a jeho přítelkyni Adéle. Proto mě mrzí, že po několika společně strávených týdnech chtějí podat revers a odejít. Loučím se s nimi skoro se slzou v oku a později brečím doopravdy, když se dozvídám, že se hned druhý den po propuštění předávkovali a jen Jirka přežil…
Po Opavě následuje terapeutická komunita v Nové Vsi u Liberce. Sami si tam vaříme, uklízíme, pracujeme nebo za prací dojíždíme do města, staráme se o zvířata a jeden o druhého. Po nějaké době cítím, že už jsem připravený na nový život „venku“ a chci odejít. Ale bojím se odejít sám. Přemlouvám proto svého tehdy nejlepšího kamaráda, abychom odešli spolu. Společně dáváme revers a společně odjíždíme. Chceme si v Praze najít práci, proto Tomáš odjíždí do rodných Teplic pro výuční list, ale nevrací se. U něj doma telefon nikdo nebere. Čekám několik dní. Pak mi volá jeho mamka a s pláčem mi říká, že Tomáš se předávkoval a už nežije…
Výčitky…
Začalo mé chlastací období. To se táhlo dlouhá léta. Alkohol mi ze začátku nahrazoval Heroin. Dělal mě šťastnějším, i když jsem šťastný nebyl. Jen jsem měl ten pocit. Skočil jsem do něj rovnýma nohama. Byl levný a byl všude…
Měl jsem přítelkyni, našel si novou práci. Věděl jsem, po tom všem, že Heroin už nechci. Ale stále mi „něco“ v životě scházelo. Proto jsem začal chlastat.
Vytloukal jsem klín klínem, závislost závislostí, ale závislost je vždy jedna. Je jedno, na čem. Liší se jen detaily. Základ je vždy stejný.
2. Alkohol
Pro někoho, kdo hledá sám sebe, je ztracený v tomto světě, má nejrůznější problémy, traumata, spoustu nevyřešených věcí z minulosti, strach z budoucnosti, je nešťastný, není smířený sám ze sebou a nemá se rád a celý život hledá „něco“, co se nedá pojmenovat, ale co by ho učinilo šťastným, je alkohol spásou. Alespoň ze začátku. Dával mi křídla. Pocit bezpečí. Jistotu. Rozuměl mi. Byl tady vždy, když jsem ho potřeboval. Když mi bylo smutno, spravil mi náladu. Když mi bylo dobře, s ním mi bylo ještě lépe. Díky němu jsem neměl strach. Mohl jsem být středem pozornosti. Byl jsem vtipný, zábavný, společenský. Netrápili mě mé vlastní myšlenky. Netrápilo mě totiž vůbec nic. Mohl bych vyjmenovávat do nekonečna, co vše mi dával a jak jsem se v jeho náruči cítil. Začátky jsou totiž pokaždé krásné a opojné.
Jsou lidé, kteří se napijí, alkohol jim zpříjemní náladu, ale druhý den ho již nepotřebují. Běžní konzumenti. Mezi ty rozhodně nepatřím. Ale závidím jim. A pak jsou lidé, kterým stačí se jen jednou napít a vědí, že našli něco, co hledali dlouho. Osudová přitažlivost. Vysvobození. Alkohol jim dává přesně to, co po něm chtějí. Pocit, který se nedá popsat a ten, kdo patří do první skupiny běžných konzumentů, tohle nikdy nepochopí.
Dívá se většinou na alkoholiky ze svého hlediska. Přes svůj filtr, kterým vnímá okolí. Přes svůj pohled na svět a v něm těmto lidem nerozumí. Nemůže je pochopit, protože sám takový není. Občas si zajde na pivo, ale nechápe, proč by ho do sebe měl lít ještě druhý den. A třetí. A týden v kuse. Měsíc.. Alkohol ho k sobě nevábí. Nemá s ním tu zkušenost, kterou s ním máme my, alkoholici. Nezná ten pocit, který v nás vyvolává. Prostě ho nepotřebuje. My ale ano.
Období, kdy jsem pil, se táhlo přes 20 let. Byly roky, kdy jsem se relativně držel. Budoval kariéru v práci, měl vztahy, na které v dobrém vzpomínám dodnes. A pochopitelně jsem měl i období, kdy jsem pil, devastoval vše v mém okolí a sám sebe, nechodil do práce, přítelkyně mě opouštěly, já byl na dně a chtěl se zabít. Každý, kdo pije, ví a zná.
Začátky pití pro mě byly příjemné. V té době jsem snad ani nevěděl, co je to kocovina. Druhý den mi skoro nic nebylo a já mohl krásně fungovat. Jít do školy nebo do práce. Čím víc jsem ale pil, tím hůř mi pak druhý den bez alkoholu bylo. Pak mi někdo poradil, abych druhý den dorovnal hladinku. Dal si třeba malé pivo. Panáka. Zkusil jsem to. A jelikož byl Alkohol můj přítel a mám plechový žaludek, zjistil jsem, že si druhý den, kdy mi je fyzicky i psychicky špatně, stačí dát panáka a je mi zase fajn. Pochopitelně nezůstalo jen u jednoho. Tak to nefunguje. Jakmile pocítíte tu krásu, ten opojný pocit, kdy si vás alkohol opět vezme do své (tehdy) laskavé náruče, přece nenecháte ten příjemný pocit vyprchat. Dáte si ještě dalšího panáka a jedete dál! A tak se to opakuje den za dnem, kdy je vám čím dál hůř a vy už si ani nedovedete představit, že byste kocovinu nezapíjeli.
Kdykoli jsem šel s kýmkoli na pivo, ožral jsem se na kaši. Neuměl jsem si dát 2 nebo 3 piva a jít domů. Stačilo mi přičuchnout ke skleničce, dát si jedno malé pivo a musel jsem pít! A druhý den, kdy si většina mých kamarádů dávala mokrý hadr na hlavu, polykala prášky na žaludek a snažili se nějak přežít kocovinu, já už byl většinou od rána vzhůru a vesele popíjel dál.
Byl jsem v té době mladý, okolí i já jsem byl rád, že neberu drogy, měl jsem tehdy velmi tolerantní přítelkyni, která do mě byla zamilovaná a odpouštěla mi naprosto vše, včetně nevěry.. Takže jsem pil I. ligu. Pochopitelně s postupem času přicházejí první problémy a Alkohol si začíná pomalu ale jistě vybírat svou daň.
Začínaly první problémy v práci. Absence. Často jsem marodil. Měnil práci. Přítelkyně už měla mého chlastání taky plný zuby. Dával jsem přednost Alkoholu před ní. Měl jsem ho totiž radši, než ji. A bylo úplně jedno, jak úžasná, trpělivá a milující osoba to byla. Alkohol byl u mě v té době na prvním místě. Navíc mi bylo něco málo přes dvacet a já cítil potřebu se vyřádit.
Pak najednou zjistíte, že jste sám. Že ráno nemáte kam jít, protože v práci už vás nechtějí. Že drahá polovička nad vámi už dávno zlomila hůl a už ji přestaly bavit vaše věčné sliby. Je vám hrozně. Tělesně, ale hlavně psychicky. Zjišťujete, že „absťáček“ od alkoholu není taky zrovna procházka růžovým sadem a že je srovnatelný a v lecčem možná i horší, jak absťáček od opiátů. Je vám zle, zvracíte, ale přitom víte, že jedinou úlevou bude se napít. Napijete se a pak zas vše vyzvracíte. Máte zničený žaludek, o játrech a ledvinách netřeba hovořit. Nic vás už v životě nebaví, nic vás nenaplňuje. Po ničem už vlastně ani netoužíte. Jen mít klid. A aby vám nebylo špatně. Pokud možno dobře.
A to všechno máte přece v lahvi…
Je vám zle. Kocoviny se pro vás stávají noční můrou. O fyzických nemluvím. Ty zná každý, i když většinou ty, kdy proflámujete noc. Ovšem kocoviny, kdy proflámujete měsíc a nebo pijete několik let v kuse, se nedají ani slovy vyjádřit. Ležíte v křečích na zemi, na kterou i zvracíte, protože nejste schopni si ani dojít do koupelny. Na několik minut upadnete do bezvědomí, jenom abyste se probudili, protože máte plnou pusu zvratků. Ale je vám to jedno. Je vám jedno naprosto všechno. V tu chvíli nechcete nic jiného, než umřít. Protože nějak podvědomě cítíte, že jen ve smrti konečně naleznete klid…
Co vás nutí po tom všem se opět napít? Kdyby existovala odpověď na tuhle otázku, nepraskaly by léčebny pro alkoholiky ve švech. Nikdo, kdo někdy nebyl alkoholikem, to nemůže pochopit. Je to něco, co se rozumem pochopit nedá…
Nicméně pro mě byly i tak nejhorší kocoviny psychické. Pijete jen, abyste před nimi utekli. Abyste utekli před svými myšlenkami. V hlavě máte totiž díky chlastu jenom bolest, výčitky, vztek, ukřivděnost, obrovský strach a hlavně pořádnou dávku sebelítosti. Otevírají se vám staré rány, začínáte si vybavovat dávné křivdy třeba z dětství nebo z dospívání, ale i ty nedávné. A je jedno, že většinu z nich jste už dávno zapomněli. Chlast nezapomíná. Najde i tu nejskrytější a nejzapadlejší. Zajímavé je, že jsem v nich vždycky byl ten, komu se ublížilo. Já byl ta oběť. Narůstá ve vás vztek. Úplně ve vás kypí a bublá. Občas musí ven. Začínáte být protivný a to nejen sám sobě, ale i navenek. Jste nervózní a podráždění. Nepatrná maličkost vás dokáže naštvat. Nebo spíš nasrat. Občas se neudržíte a vylítnete. Vztek se dere napovrch. Následují výčitky. V hlavě máte obrazy z minulosti a stále dokola a dokola se vám přehrává, jak vám bylo ublíženo a nebo jak jste někomu ublížili vy. Nedá se to zastavit. Za ta léta strávená pitím se takových vzpomínek nahromadí tolik, že nemají konce a hlavně před nimi není kam utéct! Díky těmhle myšlenkám vám začne docházet energie. Veškerou sílu totiž soustředíte na ně. Najednou je pro vás těžké jít ven s přáteli. Vyrazit do přírody. Prostě se vám nechce. Nemáte sílu. Náladu. Chuť. Nakonec ani na to, abyste ráno vstali z postele. Nakonec nemáte energii ani na to, vyčistit si zuby. Začínáte mít strach. Strach, který s vámi začíná žít. Obrovský, nezměrný strach. Nepopsatelný. Ze všeho. Že to na vás poznají v práci, že pijete. Že o ni přijdete. Že nebudete mít peníze na chlast. Že si chlastem ničíte zdraví. Že přijdete o manželku nebo přítelkyni (jestli ještě nějakou máte). Že přijdete o všechno. Že chlast vás postupně zabije. Že vás ovládá a vy s tím nemůžete nic dělat. A chlast vás ovládá natolik, že s tím ani nechcete nic dělat! Začínáte mít strach ze samotného života. Z toho se ráno probudit. Dojít si do ledničky pro snídani je pro vás stejně vyčerpávající jako zdolat Mount Everest. A když už vás hlad donutí, našlapujete zlehka, abys vás neslyšeli sousedi pod vámi nebo za dveřmi. Opatrně otevřete lednici, ale zjistíte, že sýr, který jste si chtěli namazat na chleba, i když ho máte téměř na dosah, je pro vás nedosažitelný. Že si ho nezasloužíte. Že vás u toho někdo pozoruje. Prostě máte strach si ho vzít… Utíkáte zpátky do postele a zalézáte pod peřinu, kde strávíte několik dalších hodin nebo i dnů. Vylézáte jen, když potřebujete na záchod a ani nevnímáte, jak dlouho jste už nejedli. Zatahujete žaluzie. Zamykáte se. .. Nenávidíte všechno okolo. Příbuzné, kamarády. Závidíte jim spokojený život. Zazlíváte jim, že vás nechápou. Nepomůžou. Nechcete nikoho vidět a uzavíráte se do sebe. Postupně začínáte mít strach vyjít z bytu, i když už nemáte kocovinu. Cesta do práce je pro vás utrpení, ale co teprve v práci, kde se musíte přetvařovat a dělat, že jste v pohodě. Utíkáte pak domů ke své milované lahvi. A ta si vás nakonec natolik omotá kolem prstu, že už ani do práce chodit nechcete nebo spíš nemůžete. Chlast se vám začíná zažírat do kůže. Ovládá vás. A vy už nežijete, abyste pili, ale pijete, abyste mohli žít. Když po 101 končíte, vyhazujete lahve a jste na 120% přesvědčení, že jste s chlastem nadobro skončili, on se jen usměje. Nemusí nic dělat. Ví, že si ho stejně zase najdete. Vaše myšlenky to udělají za vás.
Ráno se probudíte a víte, že bude fajn den. Že to poslední, co byste chtěli, je pití. Vyrazíte plni optimismu na výlet do přírody, někam za sportem nebo s kamarády do města. Ale stačí něco nepatrného, co vám jen lehce zkazí náladu a ve vás to začne pomalu růst a růst. Tím, jak nad tím neustále přemýšlíte, to začne nabírat na síle a nakonec už nedokážete myslet na nic jiného. Většinou jde o nějakou prkotinu. Něco co vám někdo udělal před x lety. V obchodě na vás byla prodavačka nepříjemná. Nebo něco v práci. Manželka zas začala něco vyčítat. Děti jsou drzý a nevděčný. Je to úplně jedno co. Důležité je to, že vás to celého dokonale pohltí a celý váš svět se smrskne na tenhle jediný „problém“… A do toho přichází ta představa dát si panáka. Ta krása! Všechno najednou odpluje kamsi do neznáma, vše se vytratí a vám je dobře. Jste smířeni se světem, se sebou samým a neexistuje žádný problém: stačí se přece jen napít! Co na tom, že zítra vám bude ještě 2 x tak hůř? Že tím nic nevyřešíte, ba naopak. Zítřek je přeci tak daleko. A vy potřebujete, aby vám bylo dobře teď!
A nebo vás nemusí ani nikdo nebo něco naštvat. Je vám hezky a těšíte se na společně strávený den se svojí přítelkyní. Ráno vyskočíte z postele a jste plní elánu. Ale postupně z vás začne vyprchávat energie. Tomuhle schématu jsem v té době absolutně nerozuměl. Jakoby někdo otevřel kohoutek u nádrže v autě a veškerý benzín, který vás měl dovézt ten den do určitého cíle a měl vám vydržet až do večera, z vás vytekl už během prvních deseti minut ráno. Veškerý příděl jste vyčerpali během první hodiny a na zbytek dne už nic nemáte. Zkoušíte všechno možné. Na řadu přichází zdravá strava. Pozitivní myšlení. Bylinky (vyzkoušel jsem od peruánských bylin, čínských a japonských mediciálních hub, pochopitelně i vše, co obsahuje kofein, amazonské rostliny, rostliny, rostoucí pouze ve vybraných lokalitách, čajové směsi od čínských léčitelů, rostliny od různých šamanů, i chemické sloučeniny, které se dají objednat jen na zahraničních webech), prášky, nápoje, kraniosakrální biodynamiku, hypnózu, krystaly, psychoanalýzy, skupinové terapie /kterých jsem si v léčebnách užil nespočet/, skupiny Anonymních alkoholiků, individuální sezení s psychologem, antidepresiva naordinované psychiatrem, přečetl jsem stovky stránek různých motivačních a duchovních knih, meditoval každý den, sportoval, trávil čas v přírodě a otužoval se, staral se o seniory, postižené děti, psal si deník, držel půsty, které trvaly skoro dva týdny, chodil několik let pravidelně do fitka… Prostě ať jsem dělal, co jsem dělal, stejně mi nikdo z hlavy nevymazal tu zkušenost, jakou jsem měl s alkoholem. Byl jsem prostě ztracený případ. Byl jsem sám. Střídal zaměstnání. Život mě nebavil a nechápal jsem, proč ho musím žít, když je to tak těžké a hlavně mi to nic nedává. Proč? Unikal mi smysl a stal se pro mě jen jedním velkým přemáháním, s nikým jsem si nerozuměl a nenacházel v něm nic, co by mi dávalo smysl. A nebo důvod žít. Nikdy jsem tolik nebrečel a nevztekal se, jako když jsem pil…
U většiny alkoholiků pak přichází okamžik, kdy už je vám natolik zle, že vám nepomáhá ani Alkohol. Pak buď přichází na řadu léčba a nebo sebevražda. Já vždy tak trochu inklinoval k tomu druhému…
Pamatuji si, jak jsem si napustil horkou vanu a z kuchyně si vzal nejostřejší nůž. Bydlel jsem u mamky a ta spala po noční. Probíhá to přesně jako ve filmech. Ležíte ve vaně, řežete se do rukou a krev teče do vany. Jen s tím rozdílem, že ve skutečnosti to fakt bolí. Psychicky. Ale i to řezání se. Musíte opravdu hodně tlačit, aby se nůž ponořil hluboko a musíte opravdu hodně chtít, protože ta bolest je opravdu veliká. V tom okamžiku opět zafungovalo něco, co je mezi nebem a zemí. Mámu probouzí sen, po němž v ní zůstává zlá předtucha. Vstává a i když neví proč, jde do koupelny…
…to bylo podruhé, co mi moje máma zachránila život…
Pak už jsem si počkal, až nebude nikdo doma. Byl jsem opět opilý. Takže vzápětí, co jsem se začal řezat nožem do rukou, jsem si zavolal sanitku. Přijela, ruce mi ošetřili a z nemocnice mě odvezli do Bohnic na odd. pro sebevrahy…
Čím déle člověk pije, tím více mu dává jeho tělo signály, aby toho už nechal. Pamatuji si, jak jsem poprvé dostal epileptický záchvat. Tělo už nevědělo, jak se vypořádat s takovým množstvím alkoholu a v mé hlavě proběhl restart. Napoprvé, jelikož jsem nevěděl, co se děje, mě odvezla sanitka. Zjistil jsem si, jaké léky na epileptické záchvaty u alkoholiků zabírají, ale byly na předpis. Jenže bez nich už jsem pít nemohl. Stačilo mi už jen malé množství alkoholu a já cítil, že „to“ na mě zase jde. Co teď? Musel jsem se objednat na psychiatrii. Stačilo říct něco málo o tom, jak mi je a že jsem se několikrát pokusil o sebevraždu a léky jsem měl. To, že popíjím jsem samozřejmě neřekl.
Normálního člověka by to možná odradilo. Jenže já pít potřeboval. Každý alkoholik to zná. Tak jsem prostě pil s nimi. Po pár panácích jsem už cítil, že zas přichází záchvat. Dal jsem si Neurol a za chvilku bylo vše v pořádku… Pochopitelně množství Neurolů se postupem doby, jak si na ně tělo zvykalo, zvyšovalo.
Pak následovala další kaskáda událostí, které se dost podobají těm předchozím. První léčení v Bohnicích, tentokrát s nálepkou „alkoholik“. Myslím, že tehdy jsem vydržel, hlavně kvůli své přítelkyni 2 měsíce, ale nakonec stejně mé první kroky po propuštění z léčebny směřovaly do samoobsluhy pro lahev… Pochopitelně jsem o svou přítelkyni nakonec přišel. Měl jsem pak i dobrá období, ale alkohol jsem měl stejně hluboko zažrán pod kůží. Navíc mi jednou doktorka na bolavá záda napsala Tramadol (opioid), což je analgetikum, které působí na stejné receptory v mozku jako opiáty. A v kombinaci s alkoholem to byl v té době pro mě všelék na cokoli. Kocoviny a stavy odvykání od alkoholu a tramadolu raději nebudu ani popisovat, ale patří k těm, na které bych raději zapomněl. Je to škola bolesti. Navíc vám v tu chvíli přijde, že si ji zasloužíte.
Jednou už mi bylo tak zle, že jsem nemohl vstát z postele a jít do práce ani poté, co jsem do sebe nasypal 10 tramadolů najednou a zapil několika doušky vodky. Tělo by to ještě možná chvíli vydrželo, ale psychika už ne. Složil jsem se, všechny prášky vyhodil, alkohol vylil a po několika hodinách přišly první abstinenční příznaky. Křeče, kdy neovládáte své tělo, ležíte na podlaze, pláčete a z toho vás pak na chvíli „vysvobozuje“ epileptický záchvat. Myslel jsem si, že umírám. A i když jsem si v tu chvíli říkal dobře mi tak, bál jsem se bolesti. Ruce jsem měl díky křečím zkroucené tak, že dodnes nechápu, jak jsem si zavolal sanitku. Ve Vinohradské nemocnici mi vyplachují žaludek, přesouvají na JIPku a po stabilizování mého stavu mě druhý den odvážejí do Bohnic. A tam už mě vítají se slovy, že už jsem tam dlouho nebyl…
Co všechno kvůli alkoholu člověk zažije a stejně se nepoučí.
Jednoho dne jsem se dostal i ke kokainu. Budoval jsem „kariéru“, takže peněz jsem měl dost a díky alkoholu, tramadolu a posléze Subotexu (náhražka opiátů) jsem byl v té době a v daném oboru hvězda… Když jsem si ho poprvé šňupnul, byl to nepopsatelný pocit. Něco, co jsem ještě nikdy před tím nezažil a něco naprosto jiného, než mé dosavadní zkušenosti s amfetaminy, opiáty nebo alkoholem. KRÁSA. Sice z vás relativně rychle vyprchá a je drahý jako prase, ale peníze neřešíte. Řešíte jen to, co to s vámi dělá a jak nádherně vám je. Svět se v tu chvíli zastaví a jste jen vy a neskutečná nepopsatelná nádhera. Bylo rozhodnuto. Tohle jsem chtěl prostě zažívat pořád. Utéct před celým světem, před problémy, stresy, starostmi, výčitkami. Sám před sebou. Alespoň na chvilku. Co na tom, že ta chvilka se neustále zkracovala a návrat do reality byl stále bolestivější? Po velmi krátkém čase, kdy jsem za kokain utrácel již několik tisícovek denně jsem si ho začal píchat. Z finančních důvodů. Stačily vám díky tomu menší dávky. A i ty menší dávky měly větší účinek. Ale jestli má kokain kromě ceny ještě jednu nevýhodu, tak tím je jeho poločas rozpadu. Tedy to, za jak dlouho vám vyprchá z těla. A ten byl velice rychlý. Šlehnul jsem si dávku – během několika vteřin cítíte nájezd. Droga začíná účinkovat. Je vám fantasticky. Ale čím déle ho berete, tím kratší účinek má. Už po několika desítkách minut nic necítíte. Musíte si dát znovu. A znovu. Intervaly se zkracují a vy pak celý den nic jiného neděláte, než že si vpravujete do žíly kokain. Měl jsem rozpíchané žíly během několika dnů. Na řadu přišly nohy. Měl jsem v sobě kokainu tolik, že kdybych do toho nepolykal desítky Neurolů denně, byl bych dávno předávkovaný. A předávkování kokainem, stejně jako jakoukoli jinou drogou, není úplně to, co chcete zažívat. Jednou se mi to povedlo také. Jelikož jsem měl už celé tělo zdevastované a trpěl silnými průjmy, vzal jsem si živočišné uhlí. To ale na sebe navázalo všechny ten den spolykané Neuroly. A já po aplikaci do ještě jedné relativně zdravé žíly na noze dostal bolest vystřelující křeče do celého těla. V tu chvíli netušíte, co se s vámi děje. Ležel jsem na zemi a celé tělo se mi svíjelo v nekontrolovatelných křečích. Máte nepopsatelný strach. Začal jsem se dusit a bojoval o každý nádech. Srdce mi bylo tak, že jsem si myslel, že mi praskne a v hlavě mi vypukla obrovská panika, že umírám…
Kromě toho, že byl kokain nevyzpytatelný, byl hlavně drahý. Utratil jsem za něj všechny své naspořené peníze. Jelikož se mi v té době dařilo, nebylo jich málo. Prodal jsem své luxusní auto (pochopitelně pod cenou, peníze jsem potřeboval hned). Vzal jsem si půjčku na nemalý obnos. Ale stejně mi všechny peníze jednoho dne došly. Bral jsem takové dávky za tolik peněz, že teď už nešlo jít někam na ulici je vydělat. A i když má závislost na kokainu trvala jen pár měsíců, množství a intenzita, s kterou jsem ho do sebe pral a k tomu desítky spolykaných Neurolů denně, udělaly své.
Takové abstinenční příznaky jsem ještě v životě nezažil. Absťáky od opiátů nebo alkoholu se rozdělí na fyzické a psychické. Tělo trpí a psychika trpí. U kokainu to tak není. Veškerá jejich intenzita se soustředí jen a pouze do vaší hlavy. Do vaší mysli. V pubertě jsem měl období, kdy jsem chvíli koketoval s pervitinem a zažil stavy, kdy jsem několik hodin utíkal před imaginárními lidmi, schovával se před nimi v křoví a pak zas znovu utíkal a měl neuvěřitelný strach. Zvonil na sousedy v domě, ve kterém jsem tehdy bydlel a s pláčem je prosil, aby mě u sebe v bytě schovali. Viděl na vlastní oči (pochopitelně to byla halucinace unavené mysli), jak mi moje máma z balkónu sundavá prádlo a přede mnou je skládá do kufru, abych měl ve vězení (kam jsem si myslel, že mě posléze odveze) co na sebe… Nicméně absťák od kokainu patřil k jedněm z těch, na který by jste rádi zapomněli, vytěsnili jej z hlavy, ale máte ho tam do smrti vyrytý. Popisovat ho nemá cenu, protože se popsat nedá. Ale měl jsem neuvěřitelný strach. Ležel jsem na posteli a bál jsem se. Pohnout se. Nadechnout. Každá minuta byla vyplněná tak neuvěřitelným strachem, že mi připadala jako rok. Představy a obrazy, které vidíte před očima, byly ty nejhorší, jaké lidská mysl dokáže vytvořit a nejdou zastavit. Nejde před nimi nikam utéct. Pod peřinu ani pod postel…
Po několika hodinách a dnech vám dojde, že jedna cesta by tu přeci byla… Víte moc dobře, kam můžete utéct. Polykáte desítky a desítky Neurolů s touhou se už nikdy neprobudit, ale jelikož už je na ně vaše tělo za ty měsíce zvyklé, nic vám neudělají a na pár hodin upadáte do spánku, kdy se vám zdají ty nejhorší sny, jaké si jen dovedete představit.
Normální člověk by už měl toho všeho nejspíš plné zuby, ale já se po tom všem časem vrátil k alkoholu. Přežíval jsem. Nebo spíš živořil. Věděl jsem, že mi už stejně nic nepomůže…
Prášky jsem pak za účelem sebevraždy spolykal ještě několikrát. Ale většinou jsem byl opilý, takže jsem je buď vyzvracel. A nebo díky tomu, že už jsem na ně byl zvyklý, prospal 2 dny, ale vzbudil se. Probuzení to nebývala pěkná…
Neměl jsem už sílu vůbec na nic. Nechtěl jsem. Alkohol mi už dávno „nepomáhal“ a život byl pro mě jen utrpením. Věděl jsem, že prostě musím spolykat tolik prášků, že by to zabilo i slona, ale nebýt u toho opilý, aby měl můj žaludek kapacitu je strávit. Začal jsem si prášky na spaní postupně hromadit. Trvalo to skoro jeden rok. Psychiatr vám víc jak dvě balení nenapíše. Za 2 měsíce k němu stejně musíte na kontrolu, aby vás viděl. Ale našel jsem si ještě další 2, takže jsem co 2 měsíce shromažďoval doma 60 tabletek. Za ten rok se mi jich v nočním stolku nashromáždilo opravdu hodně. Někdy večer, než jsem šel spát, jsem se na ně koukal a říkal si, že s tímhle množstvím se mi to už musí podařit. Měl jsem radost, jak mi přibývaly. Těšil jsem se z toho. Motivovalo mě to dál žít. To, že už bude brzy konec a já budu mít klid… Pochopitelně jsem se bál. A měl jsem obrovské, nepopsatelné výčitky kvůli mé mámě. Ze začátku. Ale pak už si na ně zvyknete. A ta bolest, kterou vám způsobuje život, to, že jste ještě tady i když nechcete, byla nakonec větší a výčitky přehlušila. Pochopitelně ne úplně. Ale nakonec je vám tak zle, že prostě na nějakou bolest, kterou způsobíte svým blízkým sebevraždou, kašlete. Je vám to neskutečně líto. Přemýšlíte nad tím každý den. Trápíte se. Víte, že vaši mámu (tátu jsem již v té době neměl) to položí, semele, zdrtí a že se bude neskutečně trápit. Ale říkáte si, že to trápení, které zažije ona, není tak velké, jaké zažíváte vy každý den. Máte tolik prášků, že by to zabilo regiment slonů, ale právě vaše máma (a pro někoho to jsou děti, partner) a to, co jí způsobíte, vás od toho stejně pořád odrazuje. Takže takhle přežíváte ze dne na den. Jenže každý den, bez ohledu na vše, je pro vás utrpením. Z věcí, ze kterých mají ostatní radost, vy máte vztek. Nechcete nikoho vidět a vůbec s nikým se bavit. Nechcete vůbec nic a veškerá vaše existence se smrskne na ležení v posteli. Víc nezvládnete. Jen se občas najíst a dojít si na záchod. A jednoho dne už víte, že do toho jdete. Teď už to nebude nějaká sebevražda v opilosti, kdy do sebe vysypete hrst prášků a doufáte, že už se neprobudíte. Teď je to dokonale naplánovaný a promyšlený proces. Zavřít se sám doma. Hlavně se zamknout a nechat klíče v zámku. Vypnout si telefon. Před tím se mi kolikrát stalo, že jsem do sebe nacpal prášky a pak, v jejich opojení, volal přítelkyním nebo mámě, že jsem je spolykal. I když jsem nechtěl! Prostě pod vlivem těch prášků ztrácíte sebekontrolu. Vyndat sim kartu nebo ještě lépe vyhodit telefon z okna. Všechno promýšlíte do posledních detailů. A baví vás to. Protože VÍTE, že tentokrát už to vyjde. V podstatě máte v životě konečně něco, na co se můžete těšit…
Ale zároveň s tím máte spojený i další pocit. Umřít nechcete! Je to lidská přirozenost a máte to zakódované hluboko ve vaší duši. Navíc kromě výčitek máte i strach. Nevíte, do čeho jdete. Co vás tam čeká. Je to strach z neznáma. Víte, že děláte něco, co byste neměli a něco vám říká, že děláte obrovskou chybu. To „něco“ stačí zahlušit pár skleničkami…
Ale tu bolest, kterou vám způsobuje žití, už nikoli. Takže je rozhodnuto.
V té době jsem se dokonce vrátil zpět k Heroinu. Ten jediný mě ještě dokázal zvednout z postele. Zpětně jsem za to rád. Paradoxně mi prodloužil život o pár měsíců. Bez něj bych už dávno spolykal prášky. Ale když jsem ho bral, říkal jsem si každý den, ať vydržím. Třeba ještě přijde něco, co mě zachrání… Pak jsem přešel na substituční léčbu, kdy od specializovaného lékaře dostáváte na předpis náhražku opiátů, v mém případě Suboxon. Chodil jsem si pro něj k jedné úžasné paní doktorce, která, když mě viděla, rovnou se mě zeptala, proč nevyzkouším ibogu? Že prý pomáhá s depresemi. Našel jsem si něco na internetu. Zajímavé, říkal jsem si. Ale nic pro mě…
Po nějaké době mi to ale přeci jen nedalo a já už zase zadával do vyhledávače slovo Iboga. Moc informací o ní nebylo a to, co jsem se dozvěděl, mě spíše odrazovalo. Že se prý po ní zvrací. Otevřou se vám staré rány. Prožíváte zpětně situace z vašeho života, na které jste se naučili prostě raději nemyslet. Ale pak jsem narazil na článek, kde jeden člověk (mně osobně dost sympatický svým životním příběhem), který byl x let na Heroinu a pak Metadonu a Alkoholu, popisoval, že po požití Ibogy už neměl na alkohol a drogy chuť. Dokonce po jejich vysazení neměl abstinenční příznaky! A měl opět obrovskou touhu žít. Nechtělo se mi tomu věřit. A zároveň mi to bylo tak trochu jedno. Byl jsem už dlouho přesvědčený, že mně už stejně nic nepomůže. Jenže tady byla pořád máma…
Začal jsem články o Iboze na internetu vyhledávat. Byly hlavně v angličtině. Udivilo mě, jaká spousta informací všude o Iboze byla! Koupil jsem si knížku od Petera Franka „Ibogain – Klič k uzdravení“. Zjistil jsem, že v zahraničí je spousta klinik, kde ibogainem léčí závislé lidi s neuvěřitelnou a nepochopitelnou úspěšností…
To, že by tady bylo něco, čím bych zamezil tomu, aby se moje máma trápila, mě přimělo k tomu, že jsem si Ibogu nakonec koupil. Neměl jsem už co ztratit. Tak proč to nezkusit. Nic tím neriskuju a svoji mámu miluju. …a to bylo potřetí, co mi moje máma zachránila život.
Vzal jsem si ji s tím, že buď a nebo. Že je to to poslední, co by mi ještě v životě mohlo pomoci. Pakliže selže ona, tak není o čem a polykám prášky.
Plán byl jednoduchý: v pondělí Iboga. Když nezabere, v úterý sebevražda. Není nad to mít všechno nalajnované…:-)
Přišel mi pytlíček plný namleté kořenové kůry. Vůně nic moc. Rozpustil jsem si ji ve vodě. Chuť? Příšerná. Neměl jsem moc informací (resp. žádné) a tak jsem nevěděl, co mám čekat. Po hodině se nic nedělo. Pak mi začalo být „divně“ a já nevěděl, co se děje. Stav, který jsem ještě nikdy nezažil. Nešlo to popsat. Byl jsem doma a ležel na posteli. Bál jsem se, co bude dál. Takový ten strach z neznámého. Začal jsem slyšet jiným způsobem, přišlo mi, jako bych zvuky vnímal trojrozměrně. Pak přicházely první zrakové halucinace. Bylo to příjemné a na všem, na co jsem se podíval, se tvořili vlnky, jako by vše bylo z vody.
Bylo mi „zvláštně“. Byl jsem plný očekávání. Naděje. Co přijde? Co se stane tak úchvatného a zázračného, že mi to obrátí život na ruby? Že už nikdy nebudu mít chuť na drogy a budu chtít žít? Halucinace se trošku zesílily, cítil jsem, že i moje myšlenky mají daleko větší sílu. Také emoce. Vzpomínky. Vyvolávaly ve mě daleko silnější reakce, než obvykle. Jenže… To bylo zhruba tak vše. Ani po další uplynulé hodině se nic „nedělo“. A mně najedou došlo, že vlastně ani Iboga mi nepomůže. Že na tomhle světě neexistuje nic, co by mě mohlo zachránit. Tohle byla totiž poslední možnost a ani ta nezabrala.
Najednou mi došlo – věděl jsem – že se zítra musím zabít a že se mi to tentokrát už povede. Přišlo mi to, jako ta nejsmutnější myšlenka v celém Vesmíru. V tom okamžiku, kdy jsem si tohle všechno uvědomil, jsem začal brečet. Spíš by se hodilo napsat „propukl jsem v pláč“. Byl to pláč usedavý a trval opravdu, ale opravdu dlouho. Ale byl to pláč očistný. V hlavě se vám objevovaly různé obrazy, scény, které jste kdy zažili a které jste už chtěli dávno vymazat nebo zažít jinak. Teď se vám přehrávaly znovu a já je vnímal najednou z jiného úhlu. S každým novým obrazem jsem znovu a znovu plakal, ale ten pláč z nich postupně smýval nános negativních energií, strachu, vzteku, křivdy… Tohle trvalo několik hodin… S každou takto znova prožitou vzpomínkou jsem pak cítil smíření. Vytvořil jsem si k nim jiný, zdravější vztah. Začal jsem chápat, proč se mi vlastně tehdy a tehdy stalo to a to. Pomalu ale postupně mi všechno do sebe, celý můj dosavadní život, začalo zapadat.
Bylo toho ve mě opravdu hodně, co chtělo a muselo ven. Fyzicky jsem cítil, jak to všechno ze mě pomalu ale jistě odplouvá. Byl to neskutečně příjemný pocit:-) Něco podobného jsem ještě nikdy v životě nezažil. A s každou hodinou, s každým dalším obrazem vzpomínky, na kterou jsem třeba už dávno zapomněl, mi do srdce začal pomalu přicházet klid. Ten pocit se nedá popsat.
Postupně ke mně obrazy vzpomínek přestaly chodit. Místo toho se mi v srdci začal rozlévat pocit, který dokážu popsat jen jedním slovem: láska. Konečně jsem pochopil pravý význam slova mír. Měl jsem v sobě uklizeno jak v pokojíčku, energie mnou proudila tak, že jsem cítil silné mravenčení ve všech končetinách. A hlavou mi vířilo tisíce nápadů, co všechno bez drog a chlastu na tomhle světě budu a můžu dělat! Cítil jsem se skvěle. Je to jak z pohádky tisíce a jedné noci, tak vám ještě něco přidám – v ten den mi napsala jedna kolegyně z práce, ať s ní zajdu na kafe. Před Ibogou se mi nelíbila (to se mi ale nelíbilo vůbec nic), ale teď, když napsala, jsem si řekl proč ne? Začali jsme si psát a já jsem se do ní pak bláznivě zamiloval😊
Od té doby jsem se už žádných drog nedotkl. Ale je fakt, že jsem si ještě občas v Tescu koupil lahvinku vodky.. No, pravda, byl jsem možná trošku složitější případ. No a? Po několika týdnech jsem si ibogový ceremoniál zopakoval ještě jednou a Iboga si mě k sobě zavolala tak mocným kouzlem, že jsem jí zcela propadl. Je to ta nejlepší učitelka, jakou jsem kdy poznal. A někdy i dost přísná, ale tak už to v životě chodí. Od té doby jsem si ji dal ještě několikrát. Sedli jsme si. Pokaždé mi toho tolik dává, že pak jen hodiny ležíte, koukáte do stropu a žasnete. Otevírá obzory. Rozšiřuje vědomí. Díky ní se dostáváte hlouběji k sobě a pod povrch. Rozpouští ego. Což je jedna z těch nejúžasnějších věcí, kterou s vámi dělá. Všechny životní situace a křivdy, které se vám kdy v životě staly, vidíte jakoby očima někoho jiného a jste v roli nezúčastněného pozorovatele. Zažíváte stejnou situaci, ale vidíte ji najednou jinak. A v tu chvíli i chápete, proč se vlastně vůbec stala i celý její smysl.
Iboga vám otevře oči a vy najednou vidíte a hlavně cítíte, jak výjimeční jste. Každý z nás je výjimečný. Pokud to tak necítíte, věřte, že jednou přijde den kdy tohle mocné kouzlo pocítíte celou svou silou. Kdy ten den přijde, záleží jen a jen na vás. Stačí se totiž jen oprostit od své mysli.
Jednoho dne jsem proto i já přestal poslouchat svoji mysl. Už jsem jí měl plný zuby😊. A od té doby se řídím jen srdcem. To, co se pak začne s každým člověkem dít, vzdá-li se své mysli, je ten nejkrásnější a nejúžasnější proces, který snad lze na planetě Zemi zažít. Jenom si zadáváte, co chcete, aby přišlo a ono to chodí! Ze světa se rázem stane pohádkově kouzelné místo, kde nemusíte nic řešit, život si užíváte plnými doušky se vším všudy, co k němu patří a co chcete, aby do něj přišlo. Začnete dělat to, kvůli čemu jste se na tuto nádhernou planetu inkarnovali a cítíte celou svou duší, že to je přesně to, na co jste celý život čekali. Začnete si plnit svá tajná přání, která jste se před tím jen báli vyslovit, jak vám přišla neuskutečnitelná a nedosažitelná. Vzpomenete si, kdo doopravdy jste, odkud jste sem přišli a také proč❤️
Chcete-li se zbavit závislosti na alkoholu, opiátech, pervitinu, kokainu nebo vás obtěžuje závislost na rekreačních drogách, jako je nikotin, kratom či konopí, Iboga vám určitě pomůže❤️
Stejně tak vám pomůže, hledáte-li sami sebe, trápí vás deprese a nebo se chcete duchovně posunout💜
Máte-li zájem o terapii a nebo se jen chcete zeptat na cokoli, co souvisí s ibogou a ibogainem, pište a volejte😊
S úctou a velkou láskou
Honza💚
iboga@post.cz
Telefon/WhatsApp/Signal: 775 012 829
